Svobodná škola
Taky znáte ten poci dítěte, kterému vzali hračku, ono neví proč, jen cítí tu bezmoc? Nepochopení? Neporozumění? Jistě, škola není hračka a nerada bych zlehčovala její poslání, naopak. Ale emoce sem patří. Přiblížím zde svůj příběh se základní školou Letokruh.
Spolupracovala jsem s Letokruhem od jeho vzniku, tedy 4 roky. V budově školy se mi uhnízdil ateliér, po těch letech docela slušná dílnička, za kterou by byl nejeden výtvarník rád. Nehodlám zde popisovat období osobních růstů či pochybností. Ale znám ty děti. Vidím jejich progres, který mi dává naději, že jejich generace bude opravdu „silná“, neprosedí zbytek života u počítače nebo fejsbuku.
Mnohým rodičům jsem školu doporučovala. A letos první rok jsem učila už i tu „povinnou" výtvarku, které jsem se vždycky vyhývala. Ale svoboda v Letokruhu mi umožňovala naplno rozvinout neuvyužitý potenciál mezioborového bádání. A děti jednou nohou v pubertě jsou vždycky ta nejlepší výzva. Už mi je trapné jim říkat děti. Druhý stupeň klepal na dveře a já se chtěla řádně přihlásit: mám navíc správnou aprobaci.
K tomu všemu:
Těšíte se do práce
Nikdo vám neháže klády pod nohy
Nikdo nezávidí hezčí nástěnky
Nemusíte psát granty a přesto vás mají rádi
Nikdo neřeší, jaké máte auto
Úžasné, že?
Dodnes nevím, proč to mělo skončit. Nikdo to nevysvětlil mě. Což je asi celkem jedno. Jsem jen učitelka výtvarková a věčně mám umatlané výkazy činností od barev. Ale možná se to nedozví ani mnozí ročiče anebo děti. Formálně nic neskončilo. Ale všichni víme, že ta aura svobodné školy už je pryč.
I malá společnost v sobě zrcadlí celospolečenské naladění. Pokud ji nepěstujeme, je křehlá jako kytička. Tak se svobodná škola ocitla ve zvláštních tahanicích. A zase jsme u dětské hry. Pereme se o tu naši oblíbebou hračku, až ji roztrhneme napolovic. A na obou stranách zbývají slzy.
Vždy budu dál pracovat s dětmi, které jsem v Letokruhu poznala.
Dál si budu stát za svou opatrností k institucionalizaci své práce.
Jsem sývm vlastním zřizovatelem a tím, dál-li byrokratický bůh, zůstanu.
Neumím si totiž vůbec představit, že mi do mé práce s dětmi zasahuje úředník (tomu to možná odpustím), ale především někdo velmi promovaný, zkušený, etablovaný, kvalifikovaný, uznávaný, prestižní... a to ve všem možném jen ne ve vědách pedagogických. Zkrátka svobodná škola patří do rukou odborníků a dobrých pedagogů, aby mohla být stále svobodná.
